sobota 20. září 2008

Nemám rád epizodické seriály

Nemám rád seriály, kdy každá část obsahuje jeden ucelený malý příběh (epizodu) a s ostatními souvisí jen postavami a všeobecným rámcem. Typicky jde o detektivní nebo lékařské seriály (co část to případ).

Nejvíc mě štvou americké epizodní seriály typu Dr. House. Nejde vůbec o to, jak chytře je daný minipříběh epizody napsán a jak dobře zahrán, jako diváka mě na tom ubíjí ta potenciální nekonečnost, ten přízrak pásové výroby a kulturní masovosti (zalijeme vám vaše nenasytná hrdélka naší nekonečnou kašičkou). Ubíjí mě to zoufalství, s nímž se tvůrci místo vymyšlení nového seriálu raději vrhají do stále blbějších a trapnějších námětů (kde je brát po několika stovkách dílů?), vyměňují některé postavy, přimíchávají do děje nečekané příbuzné, rozřeďují zápletky v jakési scénáristické homeopatii úplně na otisk po molekule nápadu...

Uráží mě směšnost situace, kdy nakonec původní štáb odejde do pryč, protože už toho má plné kecky, a režie se ujme některý z herců hlavních postav. Já vím, že je to jejich živobytí a že se na to nemusím dívat - a taky se na to jen nerad dívám. Epizody jsou malé příběhy - a jsou to také symboly určité tvůrčí malosti.

Mám rád seriály typu miniseries, kdy je pouze jeden zajímavý a silný příběh rozdělen do několika částí, z nichž každá tvoří jeho kapitolu, fázi děje. V každé části se sice odehraje vždy i jakási podzápletka, ale všechno je to pevně podřízeno hlavnímu příběhu. Poslední část pak znamená také konec příběhu, finito. Sice může přijít další řada, ale opět zase jako jeden celý příběh, i když nový.

Příkladem takového seriálu je třeba první řada Sandokana. Kdyby Sandokana natočili Američani jako remake, udělali by to určitě na tři sta epizodických dílů, během nichž by malajský tygr postupně dokázal přepadnout všechna plavidla a všechny ostrovy v Tichém i Indickém oceánu, zjistit, že má zlého anglického bratra, bohatého umírajícího otce a dvě dosud mu neznámé děti. V závěru šedesáté řady by jednomu z nich odevzdal promaštěný turban, aby se mohlo najet na "nový" seriál, Děti Sandokana. Nakonec by skončili někde u Malajští piráti: Next Generation.

Strašné je na tom všem, jak se tvůrci v určitém typu kultury snaží vycucat každý seriálový nápad až úplně do poslední kapky. Nic jim není trapné, pokud to vydělá peníze.

1 komentář:

Kdosi cosi řekl(a)...

Jop, z části souhlasím.. na druhou stranu je tu spousta "nekonečných" seriálů, které mám ráda. Třeba jako je Family Guy. Pravda ovšem je, že na tom člověka nezajímá absolutně vůbec děj, ale hlavně charaktery jeho oblíbených postav a některé hlášky.
Jinak mám daleko radši, když má seriál jako celek smysl, nejen v každém díle narvaný stupidní příběh do jedenadvaceti minut.