Úvaha o smrti a posmrtné existenci

Tohle je sice blog o lifestyle, ne deathstyle :-D, ale protože smrt k životu neodmyslitelně patří, můžu se snad dopustit jedné úvahy, která si ji vezme na paškál. Inspiroval mě k ní článek o chystaném výzkumu posmrtných zážitků ve Velké Británii a USA (Aktuálně.cz).

Představuju si smrt jako kruhovou budovu s pevnými zdmi, bez oken, s jedněmi masívními dveřmi. K těmto dveřím přicházejí lidé, zabuší na ně, dveře se otevřou, oni vejdou - a už nikdy je nikdo z ostatních venku neuvidí.

Jenom občas se stane, že někdo uvízne tak trochu mezi dveřmi a tak trochu jako by zahlédnul vnitřek té budovy. Potom ho ostatní venku přitáhnou zpět k sobě a on vypráví, co viděl. Přesněji, co si myslí, že viděl (zážitky ze života po životě).

Ale co my víme, že viděl? Co ví on sám, že viděl? Viděl vstupní schodiště někam? Nebo to bylo něco jiného? Co když ta budova je nesmírně složitá, má mnoho místností a chodeb, s různými úkoly a funkcemi... A ten člověk viděl jen holé schodiště kamsi a říká: tak vypadá vnitřek smrti.

Každopádně, my všichni smrtelníci jednou do této budovy vstoupíme a možná poznáme, co je uvnitř. Možná taky ne. Třeba po průchodu dveřmi dovnitř a po prvních krocích každý upadne do "bezvědomí". Možná, že smrt je branou do nějakého mechanismu, fungujícího podle nějakého věčného a neosobního principu, kterému je jedno, že by ho člověk rád poznal. Cvak, tma, konec, a co se děje dál, to už nech na nás, silách věčnosti.

Možná, že na člověka naopak čeká uvítací výbor blízkých bytostí: bouchání špuntů, poplácávání po ramenou :-) A že jeho vědomí je posíleno, neuvěřitelně oživeno, protože se zbavilo těla.

Znám pár lidí, kvůli nimž bych si přál, aby existovala pouze tato varianta, a hlavně nebe a ráj, protože by si je zasloužili. A vůbec se neposmívám nikomu, kdo věří na nějakou formu posmrtné spravedlnosti a existence. Přestože nevím, jestli něco takového existuje, člověk má právo používat berličky, když jeho duše kulhá bolestí.

Pokud jde o zmíněný výzkum, z výše napsaného asi vyplývá, co si o něm myslím. Bádejte, ukládejte, publikujte. Zmapujte to, co "zvnějšku" zmapovat lze. Otázkou zůstává, co doopravdy můžete vyzkoumat na lidech, kteří se na chvíli ocitli "mezi dveřmi" a viděli kousek čehosi. Obávám se, že smrt zůstane navždy tou budovou, do níž nikdo z živých neuvidí dříve, než do ní nezvratně vstoupí.

P. S. Ovšem snaha zkoumat oddělení mysli od těla pomocí pohlednic nemá chybu! :-)