Neúspěch českého hokeje

Ještě bych se rád zastavil nad příčinami neúspěchu českého hokeje na světovém šampionátu.

Český hokej viditelně neuspěl, a to už potřetí v řadě. To si nebudeme zastírat. Ale je to rovnou krize? Nevím, jestli odejít třikrát po sobě bez kovového úspěchu je už přesvědčivým důkazem o nějaké systémové katastrofě českého hokeje, ale signálem čehosi nedobrého to zkrátka už je. Nehrát třikrát po sobě o medaile, přičemž ve Švýcarsku jsme nedokázali porazit ani jednoho (!) ze tří kvalitních soupeřů, to už není jen náhoda.

Domnívám se, že je možná dobře, že jsme zase prohráli. Není to dobře z krátkodobého hlediska, všichni z toho máme tak trochu depku, ale může to hodně pomoct našemu hokeji z hlediska středně- a dlouhodobého. Ale jen pokud budeme mít vůli najít to, co je špatně, a změnit to. Je to zkrátka důležité varování a možná že za ně budeme jednou vděční.

Když odhlédnu od možných a nejspíš také vysoce pravděpodobných systémových problémů v českém hokeji (osobnost takového kalibru, jako je Jaromír Jágr, jistě ví, co říká), musím konstatovat, že na MS ve Švýcarsku se jasně ukázalo, že světový lední hokej prošel během posledních pár let dost výraznou proměnou: jednak se světová špička dost vyrovnala, jednak jde o strategii: zápasy jsou nyní stavěny na betonové obraně a maximálním využívání přesilovek. Když se totiž podíváme na naše tři zápasy proti silným týmům Finska, Kanady a Švédska, co vidíme? Proč jsme prohráli? Nestačili jsme snad na soupeře při hře pět na pět? Mlely nás snad tyto týmy při normální hře? Nikoliv.

Problém je jinde. Český hokej se ještě pořád drží staré strategie "Dej první důležitý gól za každou cenu!" Mysleli jsme, že to bude stačit: otevřeme hru s našimi vynikajícími útoky a naši hvězdní útočníci už se postarají o zbytek. A co se stalo? Pravý opak. Naši silní soupeři místo aby udělali totéž co my, hráli prostě na zabetonovanou obranu a čekali na přesilovky. Z nich pak s přehledem skórovali. Takže zatímco naše útočné řady si lámaly zuby a síly na pozorné, vysoce kvalitní obraně soupeřů, potom už neměly síly ani na proměňování našich přesilovek pět na tři, což je opravdu ostuda nejvyššího řádu.

Kdybychom hráli od začátku oněch tří zápasů jako naši soupeři, tj. na nepropustnou obranu s čekáním na vhodný break a se soustředěním sil na přesilovky, a kdybychom přesilovky navíc ještě uměli, nemohlo by se stát, že by skore našich tří důležitých zápasů dopadlo 0:3. Vsadili jsme všechno na otevřenou útočnou strategii a zapomněli jsme se zeptat svých soupeřů, jestli hrají totéž. Proto jsme dopadli tak bledě, jak jsme dopadli.

Nemáme špatné hráče. Máme špatnou strategii. Hrajeme pořád ten starý hokej, jak se hrál před deseti patnácti lety. Klaníme se zlatému teleti "útočné hry" a "prvního gólu" (další zlaté tele je "co nejvíc střílet na branku", ale už chybí parametry "jak" a "odkud"), ale ani jednou nám toto náboženství ve Švýcarsku nevyšlo. Nevyšlo proto, že naši protivníci hrají už zcela jiný, chytřejší hokej.

Proto mě osobně tolik překvapila Kanada, kterou jsem kdysi nesnášel za její tvrdost a za podrazácké vyvolávání rvaček s cílem destabilizovat psychicky a herně soupeře. A dnes? Přečtěte si mou recenzi na zápas s Kanadou. Nenapsal jsem o týmu javorových listů ani jedno negativní slůvko. Nebylo totiž o čem. Naopak si velmi získali mé sympatie, protože dokázali podstatně překopat svůj způsob hraní hokeje. Neztratili své kvality (rychlost, bojovnost) a zbavili se všeho, co do sportu nepatří. A takhle prosím hrají i Finové, Rusové a Švédi.

To je asi tak všechno, co jsem chtěl k českému hokeji napsat. Nemyslím si, že jsme už ve vážné krizi, ale něco je hodně špatně a začíná se to projevovat. Chce to už teď podchytit a změnit k lepšímu. Máme výborné hráče ... pro starý typ hokeje. Musíme se naučit hrát takový hokej, jaký hrají ti nejlepší. Jinak si můžeme trucovat, že je všechno OK, že jsme jen neměli zase štěstí, ale letošní prohra se bude dál a dál opakovat.